... psal se rok 1995 kdy kmen Tebio po dlouhém putování prérií se svým náčelníkem "TEn co viděl BÍlého Orla" (Teodor, Bigoněk, Oliška) objevil toto území na konci Terezského údolí a rozhodl se zde zůstat. Loviště byla plná zvěře, bylo co jíst. Osady bledých tváří byly dostatečně daleko a stejně tak i jiné indiánské kmeny, vypadalo to na klidný život. Vysoké stromy chránily před žhavým sluncem, byla zde voda, lesy... „ Tady bude náš domov", řekl tenkrát náčelník a tak tomu bylo po mnoho dalších let.
Jen jednou se Tebiové rozhodli odejít a zkusit žít jak bledé tváře v kamenných domech daleko odtud (v Hraničních Petrovicích), ale hned následujícího léta se vrátili zpět do své země - Laškov byl jejich pravým domovem, nemohli žít jinde...
... psal se rok 2018. Přišly bledé tváře ve velké přesile a odvlekly kmen Tebio do rezervace. Běloši potřebovali území Tebiů, protože chtěli tudy vést železnici, která zatím skončila v bělošské osadě zvané Střížov a běloši, jak známo, neznají slitování... Naštěstí jsou chamtiví a tak se olomouckým táborníkům (Tulákům) podařilo ještě toho léta najít poklad, který Tébiové nestihli už vzít s sebou a ukryli ho na tajném místě někde v lesích. A protože i mezi bělochy se najdou skvělí lidé, spojili Tuláci s nimi své síly a kmen Tebiů z rezervace vykoupili. Tedy doufali, že se jim to podaří. Když toho roku odjížděli z Laškova, předali poklad bledé tváři zvané Majkl a doufali, že zlato bělochy oslepí, jak to obvykle bývá...
... píše se rok 2019 a do Laškova přijíždějí Tuláci z nedaleké Olomouce. Jsou plni očekávání, jak to letos teda vlastně bude. Už z dálky je vidět obrovské týpí zářící novotou a je jasné, že je vyhráno! Huráááá. Povedlo se...
A povedla se i kouzelná noc "převtělení", Tuláci se zase stávají indiány a všechno je tak jak má uprostřed léta na tomto místě být… Inu, docela tak to asi není!? Dost věcí se nedaří, něco divného visí ve vzduchu, i někteří bojovníci jsou jaksi mimo. I vědma ve svém wanagi mele něco o černé tmě, smutku, slabosti, ohrožení... Co to jen má být, co to může znamenat??? Vše se vyjasní však až po naší večerní písni „Zhaba iba iba hé…“ Zničehonic se rozzáří týpí a v jeho světle vidíme totem a slyšíme neznámou indiánskou píseň plnou smutku a bolesti. Jakmile skončí, totem padá do prázdna a světlo zhasíná…
No jasně, chybí nám totem! Už nám to došlo! Tebiové ho zapomněli v rezervaci, jak tak měli naspěch s návratem domů... Proto ta divná nálada a to „něco“, co sem nepatří...Totem přece odjaktě chrání svůj lid před vším možným, že nám to ale trvalo... Už v minulosti jsme o něj museli bojovat a taky se nám přece kdysi ztratil a bylo zle. Je rozhodnuto! Než se naši stařešinové postarají o nový totem, postaví rody své vlastní - a jak jinak než svou šikovností, dovedností, odvahou, vytrvalostí, bojovností, pracovitostí atd. (prostě vším tím nejlepším co v nich je)!!!
V letošním roce rody vedou nejstarší děti - Déčko, Brouček, Bary a Zik. Stávají se sačemy. Jejich zástupci - owačirové- jsou Rayen, Gerk, Rába a Kitty. Je to pro ně tvrdá škola života. Společně tvoří dva klany, jeden má na starosti Cipísek, druhý Koumák. Oba se snaží naše mladé sačemy a owačiry vést, naučit všemu co je potřeba a dohlíží na ně. Snad se nám to jejich úsilí v budoucnu vyplatí. Rody máme Kangi ska (Bílé vrány), Wako, Tankawa a Kalawaya.
A život mezi indiány může začít. Jako každý rok, i letos začínáme den pracemi (hned po ranním tanci, sezení u poradní skály a snídani) - hlavně dřevo a občas brambory. Po svačině přijdou na řadu praxe - lukostřelba (itazipa), vzduchovka (mazakan), první pomoc (šamaní), lasování (wikantoča), rostlinky (peži), ohně (očeti), rody se v nich postupně střídají, jen strážci ohně (služební družina) má jiné úkoly. Ale všichni si vyzkouší postupně všechno. Letos jsou tyto praxe obzvlášť úspěšné. Laso se podaří roztočit skoro všem. Takový Mikeš dokonce dokáže projít s roztočeným lasem celým tábořištěm od dřevárny až po stany... I lukostřelba tentokrát zaznamenává spoustu zásahů a ohně zvládli také všichni, i ti nejmenší. Ostatní dovednosti a znalosti se hodí hlavně při plnění odznaků odborností a v závěru tábora se opravdu plní takřka v každém osobním volnu, i když samozřejmě ne všichni. Je to dobrovolné a tak se najdou i tací, kteří v sobě touhu po tom něco dokázat hledají marně. Velké "nic" je jim příjemnější, škoda. Ale naštěstí je jich opravdu jen málo, většina Tuláků jsou bojovníci a tak u večerních ohňů můžeme předávat dokonce i ukončené odznaky odborností - Zdravotníka Broučkovi a Koumákovi, Pěšího turistu Rábě a Zubíkovi, Organizátora her Cipískovi a Koumákovi a 3. tábornický stupeň Bary, Zikovi a Gerkovi.
A co ještě jsme zažili? Spoustu her, kdy jsme lovili, bojovali, trénovali smysly, míření a další dovednosti potřebné na prérii k přežití, také plížení, ale i hbitost, sílu, ohebnost, rychlost, vytrvalost atd. První výprava do osady bledých tváří nás zavedla až k nově zřízenému laškovskému biotopu, což je suprové přírodní koupaliště. To bylo super. Další celodenní výprava nás zase dovedla do Náměště, Střížova a k jeho zahradní železnici a do Ludéřova ke zvířátkům a na koně. Hodně se zpívalo, v době dešťů jsme si zahráli i deskovky, sportovali jsme a také dramaticky tvořili (vystoupení k závěrečnému ohni), čvachtali se v potůčku, prostě užívali si to. Závěrečná Velká hra byla zase úplně jiná, ale stejně napínavá a dramatická, jako ty předchozí. A pak už nás čekal závěrečný oheň, vyhodnocení a loučení. Výkony rodů byly velmi vyrovnané a tak není zas až tak důležité, kdo vyhrál, kdo byl pátý, šestý nebo i poslední – důležité je to, že jsme si to užili. Březové lístky udělené v závěru hodnotící části jen dokreslili tu krásnou atmosféru velkého ohně. A pak jsme se už jen veselili při skvělých hereckých výkonech našich kamarádů a naposledy zazpívali při kytarách a byl konec…
Myslím si, že to byl suprový tábor. Naše prosby k Velkému tajemství (Wakan tanka wakan) byly vyslyšeny a bouřky se nám vyhýbaly a když člověk porovná začátek tábora a konec, troufám si říct, že i když jsme se stali opět bílými civilisty a to „ krásné indiánské "NĚCO" jsme museli uložit zpět mezi táborové vybavení, odjížděli odtud trošku jiné děti – zdatnější, samostatnější, šikovnější … prostě jsme si domů odváželi neviditelné, ale zato vzácné poklady zážitků, nových znalostí a dovedností a také toho „něčeho“, co se dá těžko pojmenovat – prostě vracíme se domů tak nějak lepší…
Co nesmím zapomenout je poděkování – upřímné a od srdce – všem, kteří v roli stařešinů a členů Rady Tebiů naše mladší Tuláky táborovým žitím prováděli, připravovali program, pomáhali jim, radili, krmili, učili je novým věcem, starali se o ně… Stejně tak moje upřímné poděkování patří všem, kteří nám pomohli tábor postavit a pak zase zbourat a uklidit. Nemohli být s námi na táboře a přesto obětavě po práci, místo volna, přijeli a makali. Vždycky je to dřina ( a nemusí vás zrovna strašitt déšť či bouřky jako nás letos). Byli to většinou Kiváci, nejstarší členové našeho oddílu, ale také bývalí Tuláci, kteří na svůj oddíl nezapomněli a přijeli pomoci... a to fakt hřeje u srdíčka…
A chci také poděkovat za nás všechny skvělému tatínkovi Honzovi, který nám pomohl odvézt skoro celý táborový sklad a půlku klubovny… a za jeho dar, který vyrazil dech nám všem – malým i velkým…
Kamarádi, přátelé – děkuji Vám, bez vás by tohle všechno nebylo…
Kdysi kdosi řekl “Když máš dobrého přítele, máš víc než on!“
Jsem bohatá… Oliška