Tábor

< ZpětOd: Bigoněk | 9.08.2015 16:46

Z laškovské „Boudy“ Tuláků se ozývá ostrý hvizd. Následuje upištěný pokyn: „Tak, už můžete vylézt, hoši a děvčata! Myslím, že už je čistý vzduch!“

-Hmmm, čistý. Pěkně to tu všude smrdí savem, chloraminem, octem, či co to je...

„Tak rozchod, prošmejdit všechny kouty. Za deset minut návrat. Pak podáte hlášení. A na nic nesahat. Jen se koukat. A ne, že něco sami sežerete. Jen kouknout a nahlásit, jasné?“

-Je to tu jak na vojně. Ti dvounozí aspoň bubnovali na bubínky a když se slezli, nemuseli hned do pozoru. Velcí dvounozí byli vděční vůbec za to, když je shromáždili. A žádný hlášení. Pěkně si to večer všechno vyříkali u ohýnku. Promluvit mohl i ten nejmenší dvounožec. Ne jak u nás, jen poslouchat a mlčet. Radili se pěkně kamarádsky spolu. Vždyť tomu také říkali „poradní oheň“. Občas jsem se tam koukla, ale aby mne neviděli. Moc se mi to líbilo. Měli takové různě malované oblečky, jeden dokonce čelenku s ptačími pírky, bubínky, chrastítka.  No, ááále hlavně – za výkony dostávali zrnka kukuřice, co kdyby jim některé upadlo. To by byla mňamka.  A ty jejich pokřiky! Tancovali kolem ohně a houkali jako sovy nebo vyli jako vlci, chrastili, hekali. A ti jejich staří! Bubnovali, tancovali, zpívali. To mám moc ráda. Akorát jsem jim moc nerozuměla. Normálně mluvili úplně jinak. A byl tam taky jeden, říkali mu Hogan. Teda ten jednou tak krásně zpíval nějaký svůj pokřik, že jsem se vůbec nemohla pohnout. Ještěže do mne Pepík strčil. Taky asi čekal na tu kukuřici. Toho teda fakt nesnáším. Pořád se těm malým dvounohým motá pod nohama, jen aby si ho všimli. A ti když ho vidí, můžou se zbláznit. Tititi ťuť ťu, Pepíčku, tady nemůžeš být, mohl by na tebe někdo šlápnout, polámat ti křidýlka. Pepíčku, běž na bok. Pepíčku, kde máš hnízdečko? Bych chtěla vědět, jestli by takhle žvatlali se mnou, kdybych mezi ně vběhla. Ani náhodou!

-Sakriš, tady vůbec nic není. Ani drobeček, všecko uklidili, darebáci! A jak to tu vždycky krásně vonělo. Květákové placičky, čína, řízečky, nebo to rizoto. Mňam. To se teda nedalo vůbec vydržet. Schovala jsem se za kuchyň a snila... Že třeba někdo někdy zapomene ten hrnec, co mu tady říkají ešák, na stole nebo u umývadla. Nezapomněl. A když náhodou výjimečně byly nějaké zbytky, všecko to hned odvezli pryč. A do kuchyně jsem si netroufla. Tam byli takoví obrovští dvounozí, byla jich plná kuchyň, furt kmitali tam a sem. To se opravdu nedalo. To by se mnou špatně dopadlo.

-Jejda, už jsem si myslela, že něco mám. Tak to zavonělo. Tak nějak bylinkově. A to je jen obrázek. Říkali, že vyrábějí něco z přírodnin. Jako by kolem nich nebylo přírody až moc. Pořád tvrdím, že jsou to divní tvorové. Ale je moc hezký. To bude někdo smutný, že ho tu zapomněl. Škoda, že není k jídlu...

-Je tady najednou hrozné ticho. A jak tu bývalo veselo! Od samotného rána. Napřed do kuchyně přiběhla nějaká parta těch malých dvounožců. Jednou s nimi byla nějaká Kola, jindy Čokan nebo Paha anebo.... Jak se tomu jenom říká, je to na obloze – jo, Mrak. A hned začali vesele běhat s polínky, vodou, chlebíky. A za chvíli to vonělo kakaééééém... Ach jo! Pak byla krásná písnička a bubínky a ty probudily ty ostatní a už se trsalo před stany a zpívalo a všichni byli veselí, že už nemusí spát. (Nebo se snad pletu?) A tanečky a písničky - to já mám ráda. Pak chvíli seděli u ohýnku, ale ten teda nehořel.  A najednou prý to je "poradní skála". A pak šli baštit. Ale málokdy něco zůstalo, drobečků bylo fakt strašně málo. A sotva se najedli, pustili se do práce a pak hned do střílení (to jsem teda hned mazala někde do úkrytu) a to nejen z pušky, ale také z luku. A šíp, ten dolítne pěkně daleko. Někteří si zase dělali ohýnky nebo točili nějakým provazem, až jim to dělalo kolečka nad hlavou. Jindy se celí zafačovali, že byli jak mumie nebo se obložili listím ze všech stromů, co kolem rostou. A že jich tu je! To mi fakt hlava nebere, proč to dělali. A taky pořád řezali dřevo nebo škrabali brambory. A zas žádná zapomenutá šlupečka na zemi. Fakt mi tím už dost lezli na nervy. Z čeho pak má být našinec živ. Taky nevím nač tolik dřeva, když ty večerní ohně byly tak krátké. Teda až na ten poslední. Rozdávali si u něj nějaké papírky a odznáčky a čokolády (ach jo), hulákali uf, uf, uf, hráli na kytary a zpívali moc pěkné písničky a ti menší pak něco předváděli a všichni se u toho řehtali. Ale čokoládu tu nezapomněl nikdo. Asi mi to  už fakt dělali naschvál.

-Ferda měl pravdu. Nic tu nenechali. Lítám po celém placu jak splašená a furt nic. A strašně to tu smrdí.  Myslím, že tak nějak to páchne i v nemocnici. Odtud pochází moje babička. Vyprávěla mi o tom. A tak se radši i s celou rodinou jednou s nějakým dvounohým přestěhovali do Laškova. Ale brzo mu utekli. Měl totiž čtyři kočky. Na to teda babička už neměla nervy. Jenže tady není nic k jídlu, no! To bude mazec, když nic nenajdu. Okolí Boudy je marné. Musím kouknout tam, kde bydleli. Pořád jim přece někdo říkal, ať si uklidí, že tam mají nepořádek. Před námi si museli i kufry zavírat, jakoby v nich měli něco dobrého. Do žádného jsem se nedostala. No, ale upřímně. Asi ani nebylo o co stát. Slyšela jsem ty malé dvounohé, když měli v kufru něco najít, jak nadávají, že to tam není, že se to ztratilo a tak. Takže v nich možná měli jen zlé duchy kradače anebo v nich neměli nic... Jenže, jestli byli fakt nepořádníci, něco tu musí být! Ach jo! Jenže oni asi ani ten nepořádek vůbec neměli kdy udělat. Když nepracovali nebo nestříleli, tak zase hráli hry. To mi utíkali do lesa, ale někdy přece jen něco hráli i tady. A to fakt byla sranda. Nejvíc jsem se nařehtala, když si hráli s vodou. Teda moc jsem to nechápala, ale byl to pohled. Nosili ty svoje hrnce-ešáky na břichu, namáčeli si trička do potoka a pak to ždímali do lavóru nebo si posílali vodu v hrnkách přes hlavu. A spoustu takových srandovních her, on byl totiž dost pečák. I já byla zalezlá ve stínku.. Taky jsem třeba nechápala tu hru, jak měli kolečkem provlečený provázek a to kolečko někam nesli po tom provázku, přes křoví, do potoka, do kopce, z kopce a zase do potoka... Nebo měli nalít z jednoho toho svého hrnce vodu do jiného a ten byl v kruhu. A do kruhu nikdo nesměl a přitom byl hrnec daleko. Tak to mi hlava fakt nebrala. No, samozřejmě dvounozí! Aby si něco nevymysleli, jak druhé přechytračit, to jim fakt jde. Vymysleli, přechytračili.

-Ha, tady něco je. Huráááá. Ále, to je jen papírová koule – papkoule tomu říkali. Taková velká louka, taková velká bouda, tolik dvounožců a já po nich najdu jen jednu papkouličku!

-Přesně na tomhle místě stávali staří dvounožci a každý večer zpívali a hráli na kytary, aby se těm menším líp usínalo. Napřed ale byli všichni u toho ohýnku, poradili se, zatancovali ty pokřiky a pak s loučemi jako průvod došli až sem a celou cestu hráli na bubínky a tady pak zatančili moc hezký tanec a zazpívali krásnou píseň a pak ty louče tančili a pak už byla tma. To bylo tak krásný divadlo! Škoda, že tady v Laškově není takové to divadlo jako ve městě. To mi zas vyprávěla jedna tetička. Jako takový to, co se tam hraje a tancuje. Já bych se tam hned přestěhovala a každý den bych se koukala na to tancování a zpívání. Takhle to všechno uvidím až za rok, až se mi ti Tuláci sem zase vrátí...  Divadlo. To mi připomíná ty divný jména dvounožců. Divadlo tam taky jeden byl, v noci hlídal, aby všichni mohli spát, a pak ještě Kuba a Frenky. Oni se postupně střídali. Ale  hlídali tak, že se vůbec nedalo šmejdit. Úplně stejně divná jména měli i další. Třeba Buk a Linda. To jsou přece stromy, ne? Oni teda stromy vůbec nebyli. Byli až moc neposední. A jeden furt něco spravoval, druhý mu pomáhal a smrděl  nemocnicí a občas některé malé dvounožce trápil, když jim vytahoval klíště.   Nebo ty holky: Světluška a přitom vůbec nesvítila, Šany... Tak vím, co to jsou šaty, ale šany? Esmi, Katóba, taky dobrý. Nedá se to ani zapamatovat! Byly to fakt divné holky. Místo, aby chodily se smetákem nebo vařily v kuchyni, tak sekaly dřevo, sekýrovaly malé dvounožce, střílely nebo točily tím provazem, lítaly po lese a sbíraly listí ...  A taky se tam na chvíli objevil dvounožec Majkl, jméno jak z akčního filmu. Nebo ten Šiša, ten co vařil. Vůbec nebyl šišatý, ale kulatý. Bigoněk – zní to tak sladce . Tomuhle bych já říkala kontrolor, hlídač nebo třeba úkolovač – kontroloval, hlídal, úkoloval všechny! Sice se celou dobu různě střídali, přijížděli a odjížděli, ale na mě jich tu bylo až dost. Copak to šlo být nenápadná a dokázat někde něco šlohnout? Byli všude, jak se tak motali a starali o ty malé dvounožce.

-Tak a mám toho dost!  Ještě jsem nikdy neviděla tak čistotné dvounohé. Ani papírek od kokounů, že by vůbec nemlsali? Nebo třeba malilinkatý ohryzeček někde v koutku, schovaňoučký, kůrečka – NIC. Oni se tu přecpávali a já mám hladovku! Copak tohle je nějaký tábor? Hmm, on už vlastně není. Jo, kdybych víc šmejdila, když byl a nečučela pořád po tom, co se v něm děje!  Když to vám bylo tak děsně zajímavé. Hned bych byla na chvíli dvounožec. A jak blbli a chechtali se a hráli lakros a ringo....a učili se s hvězdářem hvězdičky a malovali mandaly a .....ani spát jsem kolikrát nemohla....

-No jóoo, už jdu. Zas hvízdá. Nález: jedna papkoule, to budou řeči. Ale ostatní na tom nebudou líp. Tady je fakt jak vymeteno. Tak aspoň navrhnu, ať jim ohryzáme ten nový plastový ubrus v kuchyni! Jupííí!  Ať  mají vztek! A budou mít, to si piš. Když si to tady tak pulírujou. Až v září zas přijedou, budou pěkně prskat! Chachá!  Jakože se myška Emilka jmenuju.

Čerstvé zprávy sepsala Oliška