Kmenovka 13. října

< ZpětOd: Bigoněk | 13.10.2018 19:30

Sluníčko hřeje a sešlo se nás hodně! Paráda! Prostě všechny předpoklady pro suprovou výpravu a taky byla!

Vláčkem jedeme jenom chvilku, skoro ani paní "Štíplístková" (průvodčí) nestihla štípnout naše  lístky a už vystupujeme. Malé nádražíčko. No, ani to nádraží není, jen nějaká autobusová budka. Ještěže je tu cedule, protože ti, co nestihli předem kouknout na naše webové stránky, tak ti by ani nevěděli kdepak to jsme. Dáváme pokřik a hned vyfasujeme mapy. Úkol je jasný, najít na nich přesně  místo našeho výskytu, místo cíle a cestu k němu. Pro zkušené vůdce našich právě utvořených malých "smeček" (dvojice za Sovičky sestavovala už ve vlaku Borůvka, za Sovy zase Gerk), tak pro ty zkušené to samozřejmě byla hračka, ale měli jsme mezi sebou nováčky a těm bylo potřeba vysvětlit jak se s mapou pracuje, k čemu nám může pomoci a pak společně splnit úkol. Musím říct, že jsme vybrali dost dobré "vůdce" - klasika - nejstarší Sovy: Déčko, Brouček, Bary, Zik a Gerk. Všichni tento úkol zvládli a tak jsme docela brzy mohli zvednout kotvy a vyrazit k  rozcestníku hned u nádražíčka. První "bubák" je za námi a můžeme si všichni vylepit za odměnu do Cancáků duhácké nálepky. Zjišťujeme, že cesta nás vede po zelené a pod Lošovem bychom měli změnit barvu na modrou... Další zastávka je hned za vesnicí a znovu vytahujeme mapy. (Mimochodem -  krásně voní novotou, včera jsem je koupila). Bigoněk nás totiž zaskočil záludnou otázkou - jak se jmenuje říčka, kterou jsme přecházeli  a ten kusanec vody pod námi. Trochu se potíme. Ne všechno se z mapy dozvíš. Někdo si zoufá, ale také se našli  akční bojovníci, kteří k tomu "kusancu vody" vyběhli a od místních rybářů zjistili, že se tomu tady říká "přehrada"nebo "vodní nádrž" Bystřice. (Souhlasila bych teda spíš s tou nádrží.) Mapa nám prozradila, že ta říčka je Bystřice nikoliv Bystřička jak jsme zvyklí říkat jejímu pokračování v Olomouci. Nu, zas jsme o něco chytřejší a to tu taky jde, ne? A je tu další "bubák"! Dostáváme seznam rostlin, jejichž vzorky bychom měli najít v blízkém okolí (bříza, dub, smrk, kopřiva, hluchavka atd.) Je to týmová práce smeček, hledají všichni a určují také všichni.  Nejvíc nám dává zabrat kostival, teď už ho ale poznáme na tutáč. A jde se dál. Zelená nás vede chatařskou osadou. Potkáváme tu dokonce vodníka!  A za chvíli jsme v lese. Tady trošku prověříme naši hbitost a hrajeme roztahovačku, je to drama. Ale přežili jsme. U rozcestníku "Pod Lošovem" zaparkujeme na delší dobu. Jednak je potřeba spočnout před těžkým výstupem na nejvyšší vrchol Olomouce a taky se trocha občerstvit, je poledne. Moc klidu tu ale nemáme, začíná se to tu hemžit turisty, houbaři i cyklisty, škoda. Já využívám chvilky, kdy nejsou Tuláčata v pohybu a fotím to naše ležení a taky plním přání Sirky - strašně chce být na našem webu. Hned po něm škemrá Koumák, tak jo. A když oni, tak i my, vůdcové dnešní výpravy. Fotí nás Bary, asi pětkrát vypla přístroj než se jí podařilo najít spoušť a byl z toho snímek, ale nakonec to zvládla. Budeme na webu i my! (pozn. budeme na tuláckém webu, nikoliv na Primě!) A začíná další boj Tuláckých smeček. Pět stanovišť, tři minuty na jejich zdolání a boj o to, kdo bude lepší. Zvládáme makety ohnišť u Koly, uzly u Broučka, u Koumáka každý musí prokázat, že to umí s buzolou (najít sever, určit zadaný azimut, zjistit pod jakým azimutem je určité místo), ve čtvercokolečku si přehazujeme ringo u Katóby a Esmi proháníme do kopce tenisákovou štafetou. A že někteří ten tenisák dopravili skoro až na Kopeček, dali jsme jí chudině pěkně zabrat. Pět smeček, takže to vybíhala pětkrát! To je fyzička!  Než to tu zabalíme, využíváme ještě skládku klád k prokázání naší statečnosti a mrštnosti (jen Borůvka neseskakuje, ale je džentlmensky snesena Zikem a Gerkem, aby nožka zas nemusela do sádrového obalu). Tak tohle jsme dali všichni! A pak se už  vydáváme  vzhůru k cíli naší cesty. Ještě před jejím ukončením využíváme lesík k divočení v podobě hry "Na kradače", kterou vymyslely a řídí Bary a Peta. Každá smečka má svůj kruh s papkoulemi a vzájemně si je bereme, takže lítáme sem a tam jak diví. Závěr patří mistrům a tak tyhle naše "Tulácké mistry" (Svatou pětici, jak je nazval Bigoněk) stavíme do kruhu a my do nich mydlíme papkoulemi, pokud se teda trefíme. Je to naše poděkování za všechno, co nás dnes naučili. Inu, nevděk světem vládne. Musí si zvykat. A je tu třešnička na dortu - vysvětluji dětem co je to geocaching , Bigoněk nám prozradí souřadnice a my hledáme... Všechny smečky našly. Líbilo se nám to a tak společně odsouhlasíme návrh našeho vedení, že se opět zapojíme do duháckého projektu "Jít k duhu", který byl zase obnoven a my jsme díky němu před čtyřmi roky měli několik pěkných a zajímavých výprav. Tak je rozhodnuto, jdeme do toho znovu! Na konečnou autobusu přicházíme tak akorát, aby nám neujel. Bubáky, kteří straší lidi, co se neumějí v přírodě orientovat, nekoukají kolem sebe a nic o ní neví, tak ty jsme úspěšně porazili a myslím si, že dnešní krásně slunečný den jsme si fakt užili. Byla to suprová výprava, byli jste suproví - všichni!!!

Oliška