Tak jsme doma... ve vaně jsme už spláchli vůni Laškova, je vybaleno a už jen prohlížíme fotky a vzpomínáme...
Příjezd na tábořiště byl letos trochu netradiční, vláčkem do Náměště a pak jsme si to pěkně vyšlápli po chodníčku Terezským údolím... Místo podsaďáků tady stály kopule, jídelnička mini a uprostřed zbytky Tébijského tábora, jako by se tu prohnal uragán... Pochopili jsme hned při prvním sezení v táborovém kruhu, letos je marné doufání v kouzlo "převtělení" , Tébiové jsou pryč, nemůžeme se stát jednimi z nich. Proč a co se stalo?
Při noční vycházce do našeho lesíka slyšíme smutnou, ba až žalostnou, lakotskou píseň a světla nás dovedou k místu, kde na nás čeká vzkaz. Je to vzkaz Tébiů. To je jasné. Jenže je bohužel napsán indiánským obrázkovým písmem, takže zas nevíme nic. V průběhu dalšího dne se nám ale podaří společnými silami tento vzkaz rozluštit. Možná díky Zikovi, který si všiml, že na boudě mezi spoustou informací je ten správný "klíč"(byl tak nažhavený, že chtěl začít luštit hned, i když už bylo po večerce, ale vydržel do rána, přivstal si a pustil se do toho...) A tak se dozvíme, že bledé tváře násilím odvedli celý kmen Tébiů do rezervace a jen my jim můžeme pomoci. Když najdeme jejich poklad a předáme jej spřátelené bledé tváři, která bydlí v osadě Laškov, vykoupíme je a oni se zase vrátí a my příští rok opět budeme moci prožít kousek léta s nimi. No, kdo by do toho nešel?
Během několika dnů se nám daří poklad nalézt a poslední večer (sotva to stíháme) jsme jej skutečně odnesli na domluvené místo. Pravda, hledání bylo trochu těžší, protože si někteří spletli posed s rozhlednou, ale podařilo se. Předávání bylo poněkud dramatické. Vedoucí našich týmů se nemohli do domu bledého muže dostat a asi se také hodně báli odhalení, bělochy se to tu jen hemžilo (i když většinou jen projížděli v těch svých plechových stanech). My jsme však jistili ty naše nejstatečnější (?) ukryti v poli, kdyby něco. Nemuseli se vůbec ničeho bát... No, nakonec byl poklad uložen na to správné místo, my úkol splnili a teď jen musíme ten rok vydržet čekat...
Letos to bylo příliš krátké, na tom jsme se shodli všichni. Škoda. Ale stálo to za to. To jsme také všichni svorně odsouhlasili! Sice Duch Laškova nám dopřával trochu víc deštíku, než jsme potřebovali, ale i s tím jsme se statečně poprali, aspoň byla voda v potoce, ne? A také mohly být večerní ohýnky a hry v lese a nové stany to skvěle ustály, takže vlastně nám to odpolední neplánované sprchování ani tolik nevadilo. Nebyly služebky, Kiváci to letos vzali za nás. Takže kromě Pety, které tahle služba chyběla, většina si to docela pochvalovala. Díky Tessimu, který nám přijel pomoci s nočním hlídáním, nemuseli strážit naši nejmladší kamarádi (nám větším by to určitě chybělo) a taky jsme si nemuseli denně gruntovat ve stanech, protože se nebodovalo. I když bodovací deník Lindu pálil v ruce, když viděl to "nepřehledno" v některých stanech. Tak v tom to bylo jiné proti táboru. Možná i trochu tvrdší pelíšky než v podsaďáku ... A asi to také bylo dost jiné pro Déčka, Zika, Broučka a Bary, kteří se stali vůdci jednotlivých týmů a tak se pomalu připravovali na budoucí owačirování, protože z nás dětí byli nejstarší. Ale poprali se s tím skvěle, tak si myslím, že je to posílilo a neodradilo z dalších "Tuláckých CEST". Fakt byli dobří!
Na Laškově je mimořádná příležitost zastřílet si z luku a ze vzduchovky, což jsme samozřejmě využili pod velením Pahy a Katóby. Okolní příroda zase přímo vyzývá k jejímu poznávání a to je zase odbornost Esmi a k táboření patří ohně a ohýnky. Proběhly pod vedením Majkla a za dozoru Koly, Koumáka a Cipíska. Trénovali jsme liháčky, ale také závěsy a uvařili si skvělou večeři... Hry pro nás připravoval tým programátorů pod velením Esmi (Paha, Katóba, Majkl, Kola) a bylo mnoho nových, takže jsme si je fakt užili. Také proběhly turnaje v Kjube a lakrosu a poslední ohýnek byl ve znamení super vystoupení jednotlivých týmů, Kiváků i vedení, tak ani to loučení s Laškovem nebylo zas až tak smutné, nachechtali jsme se dost. Odborky letos nedokončil nikdo, ale "Březový lístek" byl podle našich táborových tradic udělen a to 1. stupeň Bary a Gerkovi, 2. stupeň Cipískovi, 3. stupeň Koumákovi a 4. stupeň Majklovi.
Co říct na závěr? Bylo mnoho krásných okamžiků, na které já osobně budu dlouho vzpomínat. Měla jsem radost, že jsme byli suprová parta malých a velkých, vzájemně si pomáhali, že jste si užívali hry, byla legrace, hodně z vás se pustilo do Plnění, byli jste prostě moc prima. Vážím si všech vašich starších kamarádů, kteří pro vás naše tábořiště připravili, starali se o vás a pak ho zase , samozřejmě tentokrát i s vaší pomocí, sbalili a uklidili. I oni byli skvělí, pracovití, věnovali se vám, no prostě paráda. A byla jsem moc ráda, že nám přijeli občas pomoci i někteří Kiváci, kteří tu s námi nemohli být celou dobu (Bařa, Hogan, Tarzan), při hrabání louky také Vločka a Ája i s miminama a také bývalí Tuláci Imnu, Hak, Luciper i s manželem, Divadlo. Luciper dokonce od nás dojížděla do práce. Moc si toho vážím.
Jsem opravdu pyšná na tu naši TULÁCKOU RODINKU!
Tak Hledači, Záhadná stopo, Modřinky a Červené ještěrky, krásný zbytek prázdnin a v září zase všichni NA VIDĚNOU! Moc, moc se na Vás těšíme.
Oliška