APALUCHA

< ZpětOd: Bigoněk | 14.12.2012 14:23

            „Tak Vás opět po roce zdravím, děti, zahlaholil Mikuláš!“ a v půlce dětí poskočilo,  v očích se jim skvělo překvapení smísené se strachem, jestli na ně něco Mikuláš „má“. Je už tradicí příchod nebeské trojice na naší pravidelné každoroční akci na Cakově u Senice na Hané, konané na základně DDM Litovel první prosincový víkend.. Je to poslední víkendová kmenovka roku 2012 a zároveň první větší oddílovka pro některé naše menší kamarády, kteří přišli do oddílu letošní školní rok, a tak jsme všichni zvědaví, jak na ně zapůsobí třídenní odloučení od maminek. Předem můžu říct, že nebylo uplakánků ani stýskání. Jsou to fakt borci a stateční táborníci!

     Po páteční večeři nás Ája s Lindou (organizátoři akce) seznámili malou scénkou s tématem akce, které znělo „Expedice na vrchol Apaluchy“ a jako dva ztracení turisté při výstupu na horu objevili naše děti a přemluvili je ke spolupráci při výstupu na horu a hledání zbytku ztraceného týmu. Jednotlivé expedice nesly názvy Yettiové, Sněhuláci, Pižmoni a Laviny. Páteční večer jsme trávili venku na hřišti. Nutno říct, že teplota pomaličku klesala a tak jsme si pro děti připravili přibližování do území, které střežili hlídačí a světlem baterek zasahovali hlučné děti. Ti, kteří dokázali v tichosti ovládnout nohy a tělo a pohybovat se bez vydání  hlásku, za odměnu sesbírali reflexní lístečky. Kdo vybral více, vyhrál a tím dokázal, že pohyb potichu tak, aby nebyl slyšen, mu nečiní problémy. V areálu tábořiště se poté objevily jako z čistého nebe rožnuté svíčky a u každé ležel předmět potřebný pro typickou horskou expedici /lyže, lékárna, rukavice, brýle, větrovka/. Děti putovaly od předmětu k předmětu a snažily se zapamatovat si co nejvíce věcí, které později napsaly. Vzhledem ke klesající teplotě a zamrzání mozkových závitů jsme se uchýlili do budovy a dále se snažili aklimatizovat v základním táboře a připravit se na zítřejší hlavní výstup k vrcholu. K osvěžení jmen jsme si dali poznávačku, kdo dříve pozná kamaráda proti němu po rychlém odkrytí plenty. Tato hra je oblíbená a i když to je seznamovací hra, tak ve skupině, kde se již všichni znají, má své kouzlo a jde hlavně o srandu při gestikulaci a výrazech tváře po odkrytí plenty.

            Probudili jsme se do sobotního studeného rána, teploměr setrvával na bodu mrazu a my po snídani raději zůstali v klubovně. Tam jsme si zahráli shazování figurek kameny - naše zdomácnělá oddílová hra s posouváním o řadu dále a tím o vyšší bodové hodnocení. Linda - oodílový zdravotník , nám zopakoval zdravovědu - základní první pomoc a všichni si marně lámali hlavu, proč zrovna nyní. "Inu, ještě se Vám to možná bude hodit!" ...

Venku se trochu oteplilo, vyrazili jsme do lesa, kde byla připravená hra.  V prostoru vysely kousky lana - představovaly je provázky ze sisalu a lýka, některé i s korálkou. Expedice si musely co nejvíce nasbírat, aby mohly svázat lano a tím lézt na vysokou horu. Instruktoři byli Yettiové, kteří lana chránili a tak  probíhaly boje a bitky papírovými koulemi. Notně rozehřátí jsme se vrhli na druhou hru.  V horách byly rozmístěné boudy  se schránkami, jednotlivci se snažili tyto schránky najít v lese a tam umístit svůj podpis, důkaz, že ji objevili. Opět jim v tom bránili instruktoři. I přes běhací a bojovou povahu hry nám bylo zima /máme prosinec, že?/ a tak jsme se přesunuli zpět na základnu.. Tam nás Ája uvedla do děje, že ve velkém horském hotelu se stalo neštěstí a havárie a je zde  několik raněných. Jednotliví vedoucí představovali nějakou neduhu a docela si to užívali. (Jeden by věřil, že naříkají doopravdy. Ahlavně jim vůbec nevadilo jak děsně znervózňují své zachránce). Expedice musely společnými silami toto zranění zvládnout /zlomenina nohy, bezvědomí,  improvizovaná dlaha, stabilizovaná poloha /.  Aáááá, tak ranní procvičení zdravovědy jako bychom teď našli! Nutno přiznat, že ne vždy jsme byli dostatečně rychlí a odborní. Je co dohánět.

Čas oběda se nachýlil, po něm povinně klid na lůžku. Odpoledne počasí přímo lákalo ven. V lese, v nedalekém rygólku, nejstarší vytvořili drsnou lanovou lávku. Každý člen expedice, včetně nejmenších,  zvládl zdolat příkop a možná i překonat sám sebe.  Samozřejmě za bezpečného jištění dospělých. Mezitím několik her na zamrzlé louce, rychlé ringo "nadivoko" a už se pomalu začíná smrákat a my se spouštíme na základnu. "Já nemám svou igelitku Globus" najednou zašvitoří jedna z nejmenších členek /2.třída/ už pěkně daleko od místa her. Tarzan s Hoganem se během vrací na místo, kde jsme předtím byli.  Když vtom najednou vytáhne dívenka z kapsy danou igelitku s koulemi:  "Jéé, já jsem si nevšimla."  Všichni to asi známe, takhe s námi naši nejmladší velice rádi a velice často laškují... A tak se jen zasmějeme a dva starší "klacky" ještě škodolibě chvíli necháme běžet, ale pak je hned voláme. Kluci nejsou naštvaní, aspoň se zahřáli... V budově po  rozmrznutí roztáčíme velké hokynářství, expedice si mohou "přivydělat na další horolezecké potřeby" - je několk stanovišť obsazených jedním vedoucím, který je zároveň protihráčem - kámen, nůžky papír, postřeh, chytání klíče, házení na čáru. Dětem svěřujeme bank - mohou vsadit 1,2 nebo 3 sněhové peníze. Je vidět, kdo se drží zkrátka, kdo riskuje, malý může porazit velkého, takové hry baví. Při další hře poznáváme zvuky ve tmě.  Interval se mezi jednotlivými zvuky prodlužuje a najednou ... do tmy a ticha klubovny zabušení na dveře a ... tři špinaví a huňatí čerti vběhli mezi děti, následovaní samotným Mikulášem s  dvěma  anděly. Toto procesí teď mělo na každého z nás malý vroubek. Vše dobře dopadlo, snaha odnést Sviště v pytli do pekla se setkala s odporem dětí a za jednu písničku nebohého kamaráda zachraňujeme. Mikuláš je spokojen, obdaruje nás perníkem a po společné fotce jde zase o oddíl dál. Po proběhlé taškařici nás ještě Ája s Lindou zavedli ven, v expedicích jsme potom měli hledat očíslované vrcholové vlajky, které byly vytvořeny reflexní kartičkou na špejlce a zapíchnuté po prostoru tábořiště. První, kdo objevil všech 18 vlajek, vyhrál. Protože byla krutá zima, stačila tato chvilka na celkem slušnou nudli u nosu. Vracíme se do klubovny, kde zpíváme s kytarami až do večerky. V nejlepším se má přestat, proto děti ukládáme ke spánku a ještě jim hrajeme oblíbené „ukolébavky“. V neděli po  vydatné snídani vyhodnocujeme akci, těsně vyhráli Sněhuláci. Šikovní však byli všichni. Zasedá oddílový sněm, hodnotíme naše tulácké žití a domlouváme se na další tulácké cesty roku 2013. Také vzpomínáme na našeho nemocného kamaráda Romesa, kterému telepaticky posíláme spoustu pozdravů...

      Akci hodnotíme jako úspěšnou, Apaluchu jsme zdolali a doma určitě rádi zavzpomínáme, už nyní se těšíme na jarní vícedenku na oblíbeném místě...

 

Zapsal Linda