Náš směr byl jasný, po společné domluvě jsme se rozhodli, že se vydáme směr Jívová, to jsme ale ještě netušili, že naše plány se změní.

Tradičně byl sraz ráno na nádraží a tam jsme se dozvěděli, že vlakové spojení je tak složité, že raději pojedeme jinam (né že bychom ho nezvládli, ale proč tak dlouho cestovat).

Naše cesta vedla na tajné místo, na kterém je schována Soví listina, ale o té až později.

Vše začalo cestou vlakem, kde jsme si prozkoušeli, jak moc jsme trpěliví a šikovní a to takovou hrou, že jsme za jízdy vlaku navlékali nit do jehly, některým to šlo hned, a na některé jako je Drozd jsme museli čekat hóódně dlouho. Každopádně všem se to podařilo a cesta vlakem pokračovala.

Jakmile jsme dorazili na místo, tak jsem byla dosti překvapená, kolik z nás si cestu pamatovalo, jelikož už párkrát se nám stalo, že jsme „zabloudili“, ale pokaždé jsme naštěstí tu správnou cestu našli. Cesta, po které jsme se rozhodli jít, vedla do pěkného kopce, tak aby nám rychleji utekla, vytáhli jsme si všichni tenisáky a pěkně jsme se je snažili pomocí kopání dostat na kopeček. Byli mezi námi i tací, kteří si chtěli splnit jehličnany, tak celou cestu bedlivě sledovali a hledali potřebné větvičky.

Samozřejmě, jak jsme došli na místo, na které jsme se chtěli dostat, tak jsme si museli dát pořádnou svačinu, a to někteří ji měli opravdu pořádnou.

Mrak se nemohl dočkat rodovky, a tak si pro nás už doma připravil nějaké hry, které jsme si zahráli a pořádně si je užili. Jelikož čas běží rychle a už se pomalinku chýlilo k obědu, tak jsme si rozdělali ohýnek a dali jsme si pořádný kus masa. Když už jsme byli v té přírodě a počasí nám krásně přálo, tak jsme si nemohli nevyzkoušet a nesplnit si ohně, tohle nám šlo oproti stromům hůře, ale já věřím, že příště to všem půjde na jedničku, protože jsme šikovní a učenliví a ze svých chybiček, které jsme napáchali, se poučíme.

Pomalinku se nám blížil konec naší rodovky a nadešla pro nás slavnostnější chvíle, a to taková, že jsme se vydali pro listinu. Byli jsme celí zvědaví, jestli jí najdeme tam, kde jsme ji loni schovali, a taky že našli. Na této listině si navzájem slibujeme kamarádství, a to né ledajaké.  Kamarádství by nemělo být jen o tom vídat se jednou týdně, jít spolu ven, do kina nebo do parku, ale je to i o pomoci tomu druhému, když je v nouzi. Opravdový přítel vždycky uhodne, kdy ho ten druhý potřebuje. A právě takové přátelství jsme stvrdili svým podpisem.

Po prozkoumání listiny jsme ji pečlivě schovali zpět na její místo...

Bigoněk pro nás vymyslel parádní orvávačku, ve které všichni museli nahromadit své síly a do časového limitu zvládnout nelehký úkol.

Bohužel naše výprava se chýlila ke konci a nám nezbylo nic jiného, než si sbalit své věci        a vydat se pomalinku na vlak. Bigoněk si pro nás připravil hru s názvem číselná řada, kdy všichni šli za sebou a první řekl číslo 1, druhý číslo 2 a tak to šlo až na konec, s tím, že se nesměla říct číslice 3 a její násobky, kdo to spletl, tak šel na konec řady. Při této hře jsme se obzvlášť pobavili, někteří celou hru strávili na konci řady, protože pořád chybovali.

Jakmile jsme došli na nádraží, tak jsme měli za úkol napsat ve dvojicích co nejvíce slavných nebo známých Janů, které známe, pro některé to byl obzvlášť nelehký úkol. Tak jsme si na konec naší parádní výpravy pěkně namohli hlavičky.

A my se můžeme těšit na další takové výpravy, které budou minimálně tak dobré, jako byla ta dnešní.

                                                                                               (c) Světluška