... skoro celou sobotu!
Ráno vláčkem - cíl Hrubka- pak kousek po cestě necestě (přes staveniště nové silnice) a výstup na vrcholek velikánského kopce, kdy někteří prozradili jak moc zlenivěli a funěli jako lokomotivy... Cestou hledáme kartičky s čísly, které nám zákeřně při výstupu ukryla podél cesty Katóba s Esmi a které si máme pamatovat (tady tedy musím podotknout, že většina z nás zase naopak prokázala jak mají ty pamatovací závity pěkně promazané, protože kartičky nejen našli, ale také si je skoro všechny zapamatovali (já osobně si tedy zapamatovala jen dvě, ale třeba Kitty devět, Rába, Déčko, Klank, Stydlín a Šotánka celých 8, Kiny, Šami, Brouček a Gerk 7... a to si je museli pamatovat ještě víc jak hodinu!!!) ...
... a pak jsme už doslova vpluli do krásného zákoutí, které Tuláci navštěvují už víc jak třicet let a vždycky je jim tu moc dobře. A bylo i dnes. Plácek mezi hromadami břidlice zalévalo sluníčko, všude kolem se to zelenalo, krásně to tady vonělo a mimořádně tu ani nebyl žádný nepořádek po "takytábornících", takže jsem úplně zbytečně vezla igelitové pytle do kterých většinou uklízíme střepy, plechovky atd. Tentokrát tu byla jedna jediná...
Dostáváme čas na vydechnutí a občerstvení (ten kopec byl fakt drsný) a já se radostně rozhlížím po tom davu Sov, Soviček, Kiváků - sešla se nás fakt síla Tuláků... (to se to veršuje). Je to paráda, zase být spolu...
Bigoněk nás rozděluje do skupinek, každé šéfují dvě "velké" Sovy, (Šami musí být postaršena, ale šéfování jí opravdu jde). Skupinky procházejí celé okolí a zkouší poznávat rostlinky, které tu jsou. Určování stromů tady je docela snadné, horší je to s kytičkami. Někdo ví, někdo hádá, ale při prověrce u Esmi a Lucipera bodují všechny skupinky. Pro jistotu si to pak ještě společně jednou zopakujeme, aby si i Déčko přestal plést kopřivu s topolem a pak nás Luciper provází výstavou nádherných přírodních obrazů, které jsme během luštění rostlin stihli vytvořit. A když se dostatečně pokocháme nad tou krásou a fantazií našich kamarádů, je tu bojovka. Kiváci proti nám ostatním. Úkolem je dopravit svůj tenisák do velkého ohniště (pochopitelně nehořícího), které brání Kiváci a vyřazují nás minišiškami. Znamená to plížit se, vystihnout příležitost, vyrazit a hlavně se trefit. Když tě zasáhne šiška, musíš si jít pro život a zkusit to znova. Kiváci jsou nebezpečně rychlí, jsou úplně všude a tak je to pěkně dramatické. Ale ta radost, když se to podaří! Prvním úspěšným je Hraboš, hned za ním Šami, Klank, Kangi ... Je krásné jak tihle nejmenší povzbuzují své kamarády - bojuj, jde to, vidíš, že to jde, my to dokázali... a tak se brzy připojují Borůvka, Lexa, Flin, Sněženka... a další. Pravda, Kiváci se škodolibě trochu víc zaměřují na ty nejstarší, ale ti jsou vytrvalí, jsou to bojovníci, nevzdávají se a jdou si pro život po páté, po šesté, a pořád bojují. Však i Kivák se jednou unaví...
Sovy nasbírají dřevo, Kiváci připraví pruty,Buk, Bařa, Koumák se postarají o oheň a my si můžeme připravit tábornický obídek. Opékáme buřtíky. Trochu to čmoudí, ale aspoň budeme krásně provonění. Po krátkém oddechu zkoušíme další aktivitu zvanou "Lapení". Z nebes k nám přilétají tenisáky a náš úkol je jednoduchý - co nejvíc jich lapit. No, jednoduše to vypadá, ale provedení už je poněkud těžší. Snažíme se a je to napínavé. Větší legrace je u hry zvané "Transport". V každém družstvu jedna Sova jako "vysílač", druhá Sova jako "ukladač", mezi nimi jejich tým Soviček. Dvě hnízda. Jedno patří dětem, odkud "vysílač" vynáší tenisák první Sovičce, ta předává dál a dál, až to dojde k ukladači a ten tenisák nacpe Kivákům do hnízda. Kiváci ovšem chtějí mít hnízdo prázdné a tak ihned tenisáky odnášejí do hnízda dětí. Je to pěkný mazec. Ve hře totiž bylo důležité to, které hnízdo bude po vypršení časového limitu prázdné. Když budou mít děti prázdné hnízdo, Kiváci klikují. Když budou mít Kiváci prázdné hnízdo, děti dřepují. Ale hlavně tu šlo o to, kdo je lepší, děti nebo Kiváci? Prohráli Kiváci. To bylo radosti!
U tenisáků jsme zůstali i při další aktivitě, kdy jsme trénovali zásahy cíle. Přitom vždy jedna skupinka mohla spolu s Bukem nahlédnout do suprového bunkru, který tady náhodou v lesích Buk objevil. Samozřejmě opatrně, abychom ho nepoškodili a neprozradili jeho místo. (Tady by se božsky tábořilo). Fakt romantika...
Nesměla chybět ani "Ruská schovka", oblíbená hra zejména nejmenších dětí, které si ji dokážou opravdu užít. Prvními hledači byli Zik a Brouček, druhými Kiny a Šami. Poslední hra prověřila naše pátrací schopnosti. Kiváci se nám ukryli v okolí a my je měli za úkol najít a také vypátrat jejich označení - šátek nebo uzlovačka? Těch možných úkrytů kolem a ti vykutálení Kiváci, kteří se opravdu umí skvěle maskovat, nebylo to vůbec lehké, ale většina z nás byla i v tomto úspěšná ...
Čas tady běží opravdu nějak divně rychle. Přiblížil se konec a my museli balit, všechno po sobě vzorně uklidit a vydat se na cestu zpět. Napřed však "tulácký kruh" (roztáhl se skoro přes celé tábořiště, tolik se nás dnes sešlo) a "tulácký pokřik" na ukončení dnešní skvělé výpravy a pak už kvapem na nádraží. Naštěstí tentokrát už ne do kopce...
Myslím si, že dnes jsme si to opravdu užili. Já tedy určitě...
Oliška
